Cocker se snaží rozpálit

Joe Cocker je legenda. Bodejť by ne, když už natáčí desky přes čtyřicet let a občas se mu podaří i světový hit (kdo dnes nezná "You Are So Beatiful"?). Po minulém albu "Hard Knocks" z roku 2010, které se stalo platinovým, přichází se svým třiadvacátým albem "Fire It Up". Stejně jako to minulé ho produkoval producent Matt Serletic, který spolupracoval například s Carlosem Santanou, Norah Jones, duem Outkast či U2. Výsledkem je vyvážený zvuk, postavený hlavně na akustických a funky kytarách s častým klavírem či klávesami. Občasně se skladby podmáznou jemnými samply. Jakoby Joe Cocker chtěl ukázat, že sice je klasik, ale nebojí se nových věcí.

Joe Cocker si nemusí hrát na velké umění, po těch letech si už nejspíš dělá věci tak, jak se to zamlouvá výhradně jemu. Na stará kolena už se mu zjevně nechce do nějakých rychlých rock´n´rollových vypalovaček, takže těch si tu užijeme pomálu. Vlastně asi jenom v úvodní titulní skladbě "Fire It Up", která desku slušně nakopne. Ale pak už to tak slavné není. Deska je plná sentimentálních klišé a nenáročného pop-rocku pro maminky, rozhodně příliš nepálí. Musím říct, že balady jsou tu působivé, nechybí pěkná melodie, dojemný klavír a naprosto sentimentální text. Třeba skoro až moderně popový cajdáček "You Love Me Back", která se zrovna textově trochu vymyká těm ostatním skladbám. Dalšími působivými skladbami se mi zdají býti popovky "You Don't a Million Dollars" a především "Younger", která je sentimentální, až to bolí i mě. Já mám rád starý rock. Mám rád, když staří pardálové pořád dělají nové desky. Ale když se to moc plácá v minulosti a neškodnosti, už mě to začíná míjet. U funkových úletů, které jsou narvány klišé, až to z HDD stříká, mám chuť automaticky přepínat dál. Platí to pro "I'll Be Your Doctor". Občas se tu mihne blues, které se dá poslouchat, ale taky to pro mě nebylo nic, co by mě nějak chytlo za srdce. Tak trochu mě napadá, že kdyby se Cocker rozhodl udělat takové malé rekapitulační album jenom z balad, zapůsobilo by to na mě víc. 

Rozhodně jeho hlas neztratil nic ze svého charismatu, ale příště by to chtělo o něco lépe rozložit materiál. Jak hudebně, tak textově. Nicméně je pravda, že texty se píšou ze zkušeností, tak nemůžu od téměř sedmdesátiletého chlapíka čekat, že bude brojit proti společnosti. Pro mě jako posluchače je to deska jen o pár skladbách, pro rádiové posluchače, pro fanoušky a nostalgiky deska jako dělaná. A rozhodně nepochybuju o tom, že je dělaná od srdce.