Caveovy komorní balady chytnou za srdce

„Kdybych měl použít otřepanou metaforu o albech jako dětech, pak by Push The Sky Away bylo duchem děťátka v inkubátoru a Warrenovy smyčky jeho sotva znatelným, chvějícím se srdečním tepem." Těmito slovy charakterizoval australský zpěvák Nick Cave své nové album Push The Sky Away.

Nám, středoevropským cynikům, budou tato slova znít až příliš přecitlivěle, ale opravdu nejlépe vystihují charakter alba. Je velice jemné, křehké, citlivé, introvertní, tiché, komorní, a i když nabízí několik silných melodií, působí zároveň zranitelně.

Pan zpěvák Cave se již dostatečně vybláznil s kapelou Grinderman, s níž natočil dvě tvrdé desky a odehrál řadu bouřlivých koncertů. A jelikož zřejmě zatoužil po zklidnění, zvolnění, možná i zastavení, obnovil svoji legendární formaci The Bad Seeds. A posluchačům na novince předložil svoji druhou, hodnější tvář, kterou znají již z jeho starších desek.

V jednoduchosti je krása

Tvář jemného písničkáře, citlivého šansoniéra, zkušenostmi a událostmi ošlehaného bluesmana, romantického, mírně melancholického barda s obrovským charismatem. To vyzařuje každičkým slovem a to nemusí ani naplno zpívat. Občas jen deklamuje své texty a stejně z něj jde obrovská síla, která má schopnost posluchače nabít pozitivní energií.

Většina songů představuje emocemi kypící balady s až minimalistickým hudebním doprovodem. Žádné uřvané kytary, nabroušené baskytary, hřmící bicí, Cave jen uhrančivě vypráví své příběhy a ty jsou podmalovány tichou, volně a přirozeně plynoucí muzikou. Jak jednoduché, ale kdo to umí jako tento Australan?

Úvodní We No Who U R otevírá klidná, sugestivní hudba, do níž po minutě vplouvá Caveův zpěv – šansoniérsky hluboký a naléhavý. Silnou atmosféru dotváří do kontrastu postavený jemný ženský vokál a posmutnělý zvuk flétny. Ve stejně baladickém tónu pokračuje Wide Lovely Eyes, ve Water’s Edge se poprvé rozbouří rockové nástroje, ke kterým se přidají Ellisovy housle. Oproti předešlým písním je tato syrovější, dramatičtější, temnější.

Smyčce protínají zataženou oblohu

Jubilee Street dává vyniknout bicím. Ač rockovější píseň, stále svojí náladou zůstává baladou. Propracovanou, energickou, vnitřně bohatou, vygradovanou. Díky nápaditě zapracovaným smyčcům působí v některých momentech až monumentálně. Nejmelodičtějším a v dobrém slova smyslu nejpopovějším kouskem desky je Mermaids.

Nejtemněji naopak vyznívá We Real Cool. Nervní, znepokojivá hudba, ostré smyčce protínají zataženou oblohu. Ženský vokál opět zjemňuje baladu Finishing Jubilee Street, v níž Cave spíše recituje. V písni Higgs Boson Blues dokáže zpěvák osm minut držet na uzdě vnitřní energii. Teď už to musí explodovat, to napětí nemůže vydržet. Nic a přesto (nebo právě proto) nejkrásnější skladba alba.

Závěrečná Push The Sky Away představuje možná nejjemnější skladbu desky, až snová a éterická balada je důstojným probuzením z Caveova magického světa do reality všedních dnů. Věřte mi, že se do něj budete chtít vracet co možná nejčastěji. Tak návykové a omamné nové album Nicka Cavea je. Klobouk dolů.