Bombastické vypalovačky a chytlavé balady Bon Jovi jsou nenávratně pryč

Pryč jsou časy, kdy Bon Jovi chrlili jeden hit za druhým a dobývali hitparády na obou březích Atlantiku. Minimálně do roku 2013, kdy se z kapely poroučel kytarista Richie Sambora. Jeho přínos, nápady a cit pro melodii jsou nezpochybnitelné. První album bez něj Burning Bridges (2015) bylo přímo tragické a jeho následovník This House Is Not for Sale (2016) jen o fous lepší. V obou se zračila autorská bezradnost a marná snaha dostat se do dřívější formy.  

A v jaké kondici zastihuje Bon Jovi patnáctá řadovka 2020? Bohužel, ani v jejím případě se nedá hovořit o znovuvzkříšení starého ducha kapely. Kam se poděly bombastické stadionové vypalovačky nebo chytlavé balady? Jsou nenávratně pryč. Jejich energie vyprchala. Snad jen s výjimkou balady Blood in the Water, v níž si Jon Bon Jovi na chvíli rozpomněl na dřívější úspěchy. A to je na kalibr, kterým parta z New Jersey bezesporu je, zoufale málo.  

Jon klade tentokrát větší důraz na sociálně uvědomělý přístup v textech než na samotnou hudbu. Zpívá například o náročném volebním roce, který rozděluje Ameriku, o pandemii, která mění svět, a také o úmrtí George Floyda a hnutí za rasovou rovnost, nebo o migrantech, kteří hledají lepší život. Dvě písně (American Reckoning a Do What You Can) pak ještě narychlo dotáčel pod dojmem posledních událostí v domácím studiu a přidal je do již hotového alba. Na to jsme nebyli u skupiny zvyklí. Možná by desce více slušelo, kdyby vyšla pod hlavičkou Bon Joviho sólovky, když už se chtěl tolik angažovat a udělal z dalších dvou zakládajících členů, bubeníka Tico Torrese a klávesisty Davida Bryana pouhé statisty.  

Kdo tedy bude v nahrávce hledat charakteristický styl kapely, bude zklamán, což dokládají i rozpačité výsledky v hitparádách. V domácí americké bylo album devatenácté a v Británii páté. Navíc neobsahuje nic, co by utkvělo v paměti. Je proto smutné konstatovat, že jde o jednu z nejhorších desek, jakou kdy Bon Jovi natočili.