Hana Zagorová není vzpomínací typ. Teď ji ze všeho nejvíc zajímá tohle dítě.

Po sedmi letech čekání se fanoušci Hany Zagorové dočkali jejího nového studiového alba. Nese název Vyznání a obsahuje dvanáct písniček osvědčených i nových autorů. Následující rozhovor vznikl ve spolupráci s vydavatelstvím Supraphon.

HK: Album s novými nahrávkami vydáváte po sedmi letech; asi je to pro vás spíš radost. Zřejmě se nepotřebujete připomínat každý rok novou deskou.
Hana Zagorová: „Přesně tak. Na novou desku musí nazrát čas, a teprve když opravdu nazraje, stojí za to ji natočit. Zdálo se mi, že právě teď nadešla ta doba, kdy jsem desku natočit chtěla. Tak jsem ji natočila."



HK: Řekla jste, že písničky na desku musí ladit, na albu jich je dvanáct. Z kolika jste vybírala?
HZ: „Asi z dvaceti, tedy z malého množství. Moc nerada písničky odmítám. Navíc všichni ti staří bardi, se kterými spolupracuji dlouho, už vědí, co jim vezmu a co ne. Ti už píšou na jistotu. Vzájemně se známe dlouho, takže mi umí dodat píseň přímo na tělo. A zavoněly mi i písničky těch autorů, kteří se na mé desce objevují poprvé. Rozuměla jsem jim, alespoň se mi to zdálo, takže jsem je mohla a chtěla nazpívat."

Do písničky se rozhodně nenutím

HK: K těm bardům. Stane se vám někdy, že byste jejich písničku chtěla předělat, nebo ji odmítla?
HZ: „Stane. Předělávání nemám ráda, takže autora spíše odkážu na jiného interpreta. Dělám to nerada, ale občas k tomu dojde. Rozhodně se do písničky nenutím."
HK: To je tedy i případ těch zbylých osmi písniček?
HZ: „Ano. Myslím si, že s nimi jejich autoři ještě zatočí. Rozhodně se neztratí, ale nebyly to písničky pro mě."

HK: Vybíráte si tedy z návrhů, dostanete text a noty a rozhodujete se…
HZ: „Ano, a většinou dostanu i demosnímek nazpívaný autorem. Už před natáčením se dá odhadnout, jak písnička zarezonuje, jak mi sedne. Když už píseň natočím, stojím si za ní. Kdybych nakonec nezařadila písničku, kterou už jsem natočila, brala bych to tak trochu jako svoje selhání."

HK: Liší se nějak spolupráce s jednotlivými textaři? Na albu máte texty třeba od Eduarda Krečmara, Václava Kopty, po čase vám přispěl i Pavel Žák…
HZ: „Ta spolupráce je v zásadě se všemi podobná. V tomhle případě s tím rozdílem, že Eda Krečmar má na mé nové desce jeden text a Václav Kopta tři. Musím říct, že když jsem dostala text k písni Náš Rubikon s hudbou Petra Maláska, nebo k polské písni Rande u Zdi nářků, byla jsem oslněna."

HK: Texty si píšete i sama; tvoříte je raději na muziku nebo „na zelené louce"?
HZ: „Ráda píšu na muziku, ta mi dodá impuls. Vzbudí ve mně chuť k napsání textu. A taky nápad. Tak tomu bylo i u tří francouzských písní na desce Vyznání. Jsou překrásné. Už když jsem je slyšela v originále, řekla jsem si: to je ono! Takové kdyby mi napsali čeští autoři!"

HK: Jedním textem přispěl na Vyznání i slovenský básník Ľubomír Feldek!
HZ: „Poprosila jsem ho, aby sáhnul do šuplíku. Udělal to a jsem za to moc ráda. Tuhle písničku vnímám trochu jinak než ty ostatní, pokládám ji za hereckou. I způsob natáčení byl jiný. Přišla jsem do studia, udělala jsem si poslechy, jednou jsem ji natočila a nechala ji tak. Žádné předělávky nebo opravy. Chtěla jsem ji mít z první vody načisto. Cítila jsem totiž, že je to písnička, která by se moc krásně dělala živě."

HK: Když jsem ji slyšel poprvé a neměl ještě před sebou tracklist alba, napadlo mě, že jste tenhle text napsala sama. Vyznívá hodně osobně, zpívá se v ní o nemocech těla a bolestech duše. Vy sama jste si hlavně těch nemocí užila dost. HZ: (smích) „Že bych ten text napsala sama? Nechci se srovnávat s panem Feldekem, na to si opravdu netroufám. Ten text je skutečně nádherný. Moc si vážím toho, že na desce mám písničku s textem tohoto skvělého básníka."

Se svými splíny mezi lidi nechodím

HK: Čím si léčíte splín duše vy?
HZ: „Je docela možné, že se vypíšu. Nebo si pustím nějakou hezkou hudbu. V každém případě se svými splíny nechodím mezi lidi. Pokud je to můj splín, musím si ho sežrat sama. Je to ošklivé slovo, ale tady sedí. A když mám pocit, že jsem s nějakým problémem vyrovnaná a že ho mám zvládnutý, teprve můžu vzít někoho za ruku."



HK: Vyznání je vaším dvacátým řadovým albem; je to pro vás důvod k oslavě?
HZ: (váhání) „Nevím. Možná ne k oslavě, ale určitě k radosti. Víte, já nejsem vzpomínací typ. Opravdu ne. Teď mám tohle dítě, a to mě zajímá ze všeho nejvíc."
HK: Určitě už máte první ohlasy alba.
HZ: „Ano, a mám z nich radost. Někdy se stává, že posluchači při poslechu třeba některé písničky přeskočí, nebo si naopak navolí nějakou sestavu z té které desky. Teď mi říkají, že tuhle desku poslouchají se zájmem od začátku do konce. To je fajn!"

HK: Komunikujete s fanoušky na internetu?
HZ: „Moc ne. Mám oficiální stránky, které mi velmi spolehlivě spravuje Jarda Telekeš, a to i s navázáním na facebook. Mám i několik neoficiálních internetových stránek a několika stránek facebookových, se kterými nemám vůbec nic společného."

Budu zpívat, dokud budu vyprodávat sály

HK: Se svým fankubem ale v kontaktu jste!
HZ: „Spíš s několika členy, kteří se postupem času stali mými kamarády a pomáhají mi. Oni už mají samozřejmě určitý věk a já jen zírám, jak se na mých vystoupeních objevuje stále více mladých diváků. Třeba na vánočním koncertu v Lucerně to nevydrží, seběhnou z balkonu pod pódium, zacloní výhled lidem z prvních řad, kteří si koupili ty nejdražší lístky, zpívají a tančí. Všechny ty písničky znají, umějí texty. Kde se je naučili? Toho si ohromně vážím."

HK: Co na to ti lidé z prvních řad?
HZ: „Musí si stoupnout taky. Druhá půlka druhé půle koncertu je tak pro stojící publikum. Všichni si musí stoupnout."
HK: Váš manžel, operní pěvec Štefan Margita, „začíná končit", tedy vyráží na turné, které se tak jmenuje. Co vy?
HZ: „To by mě ani nenapadlo. Budu zpívat, dokud budu vyprodávat sály. Dokud si mě lidé budou žádat a budou chodit na moje koncerty. Dokud budu mít pocit, že to, co dělám, je naplňuje – a tím pádem to naplňuje i mě."
Foto: Ondřej Pýcha